Novoluní, kdy jsem se narodila jako maminka podruhé.

Na novoluní a svatou Lucii v prosinci proběhl můj druhý předporodní rituál. Bylo nás devět a já procházela léčivým medicínským kruhem v podání Katky Lenky Lorencové. Obřad byl úplně jiný než ten první. Pomalý, jemný, hluboký a takový úplně obyčejně neobyčejný. Nesl se v barvách země a uzemňující červené. A hlavní roli hrálo břicho a nohy. Moje nohy. Odhalené, uviděné, štíhlé, krásné, hledající své kořeny a uzemnění a vnímající půdu pod nimi. Nohy, ach ano, nohy, skrze které mohu zas a znovu zakoušet svou přítomnost na Zemi a bříško plné toho voňavého chlapečka.

Na bříško mi Baba Jagua malovala hennou nádherné motivy, které se jí zjevovaly z magie okamžiku. Cítila jsem se naplněná, spokojená a v kotlíku ochranném všech “kazi teta libuše sester” 🙂

Od novoluní v prosinci do novoluní v lednu proběhl jeden měsíční cyklus a právě na novoluní v lednu mi do rukou vklouznul náš chlapeček Kristian. Narodil se 5. ledna brzy po půlnoci. A zase musím napsat…bylo to úplně jiné, než poprvé. S neskonalou vděčností se nám podařil přepis porodu, který byl léčivý, rychlý, krásný a nesmírně opečovaný.

Noc předtím, než se narodil už jsem nevěděla jak spát, jak usnout, jak si lehnout, připadala jsem si jako naše bývala fenka německého ovčáka hledající své místo v pelechu přehrabující všechny deky tam a zpátky. Ráno odešla hlenová zátka. Shodou okolností jsem byla objednaná k místnímu lékaři vzdáleném 10 min jízdy na kontrolní monitor srdíčka a tak mezi řečí jsem se zmínila, že už mám pocit, že rodím. Poprosil mě, zda mě může prohlédnout a poté, co jsem si určila jak a za jakých podmínek může, mě vyšetřil a sdělil, že jsem otevřená na 2 cm. Sněžilo. Berounsko bylo v závějích a on řekl, že by klidně už vyjel do porodnice.

Chystala jsem se porodit v Rakovníku. První domácí porod byl velmi rychlý, intenzivní a s velkou ztrátou krve, kterou jsem nakonec musela doplňovat v nemocnici transfůzí. Byla to tenkrát velmi syrová šamanská zkušenost. Přála jsem si přepis, přála jsem si porodit se zdrojem, který mi tenkrát chyběl a to byl ČAS.

Když mi ráno lékař sdělil, že můj pocit, že rodím je správný, zaradovala jsem se, protože jsem věděla, co se děje. Byla jsem v té situaci plně orientovaná a pozorovala svoje tělo a jeho signály. Přijela jsem domů a šla s Johankou ven. Bylo krásně. Sněžilo a sousedka vytáhla sáně a já si ještě sjela kopeček. Uvnitř těla jsem se třepotala radostí, že dnes porodím a že na to mám všechen čas, který potřebuji. Věděla jsem, že až budu připravená, chlapeček přijde. A také jsem se začala pomalinku nořit do takového jemného transu, ač plně přítomná u sáňkování, přípravy oběda a objednávání bedýnek na další týden. Po poledni jsem se šla s dcerkou vyspat a načerpat energii. Odpoledne začaly mírné kontrakce. Chodila jsem do ledničky ujídat vosí hnízda s vaječňákem. Můj muž byl nervózní a začal raději pracovat. Byla u nás babička a Johanka si hrála. Žadný rychlý úprk do porodnice a překotné řešení kam s holčičkou. Večer se odebraly číst pohádku a já žasla v slzách dojetí, jakou mám krásnou dceru.

Později odpoledne jsem šla do vany, pak do sprchy, na záchod a kontrakce sílily. Byla jsem v kontaktu s porodní asistentkou a dulou. Krásně jsem si je prodýchávala, ten ponor dovnitř a sklouznutí s vlnou kontrakce mě nesmírně bavil. Můj muž začal měřit intervaly a nadšeně hlásil, že jsou pravidelně á 10 minut 🙂 Vzala jsem buben, zapálila svíčky a na chvíli se zavřela v ložnici. Bubnovala jsem a modlila se ke svým předkyním a k BOHU. Opakovala jsem si vzkaz z minulého porodu “A teď se otoč k ŽIVOTU”. Jakobych se učila říkat ANO životu s tím vším, co přináší. Tekly mi slzy vzrušení, strachu, radosti a spojení.

Volala jsem dule, že už jsme na 8 min…. a že hlavně nechci přijet moc brzo. Řekla mi: “Báro a teď si představte jaké by to bylo, kdybyste přijela včas, nachystaly jsme spolu v klidu porodní pokojíček , vy se tam s mužem zabydlela a prostě si v klidu porodila.”

To bylo klíčové. Znovu jsem si uvědomila, jak mi ten pocit ČASU dělá dobře a že vše může jít krok za krokem a úplně jinak, než překotně tenkrát poprvé. Sbalila jsem si věci, teplé ponožky, obrázek Máří Magdaleny, svíčky, olejíčky, fotky, amulety z předporodního rituálu, coca colu na cestu a vyjeli jsme. Cesta trvala hodinu a byla úplně klidná. Dula Jitka seděla vedle mě a s každou kontrakcí mi pevně podržela bedra. Těsně před Rakovníkem jsme zastavili nadýchat se čerstvého vzduchu a vypít tu příšerně sladkou limonádu, která dělá tak dobře na žaludek. Celý svět se třpytil. Byla jsem štastná, že se to děje v tempu, který mi vyhovuje a současně už jsem cítila, že jsem blízko porodu.

V Rakovníku na nás čekala moje porodní asistentka, udělala se mnou příjem, přišla mě zkontrolovat lékařka a pak už jsme byli společně v porodním pokoji jen s mým mužem, PA a dulou. Rozložili jsme gauč, zapálili svíčky, provoněli prostor a lehli jsme si spolu v objetí do náruče. On na chvíli usnul, já za zavřenými víčky šeptala miminku “Vítám Tě přítomnosti, jestli jsi připraven, pojď, já jsem připravená”. Jakoby mě opravdu vyslyšel..příchod na svět začal.

Napustili jsme bazének, ale představa porodu do vody nesouhlasila s představou mého těla. Udělalo se mi tam nevolno a po chvíli jsem vylezla a svalila se na připravenou žíněnku pod bazénem. Už jsem věděla, že rodím. V duchu jsem si říkala, jak jsem mohla zapomenout, že to táááák bolí!?! Chvíli jsem nadávala, chvíli volala maminku, chvíli hryzala svého milého do paží a na moment se ztratila ve víru vzpomínek na minulý porod. Když dula zachytila, že jsem jinde, najednou vykřikla: “Báro, sáhněte si dolů, už má venku hlavičku!” Neuvěřitelné!!! Už?!? Už je tak blízko? Už hlavička?? Kdyť to teprve před chvíli začalo naplno! Najednou PŘÍTOMNOST, nic než PŘÍTOMNOST, hlavička venku a já ji citíla pod rukou, dvě kontrakce, dva hlasité výdechy a dorotoval i zbytek tělíčka. Byl na světě!

Láska. Kristian. Zvládla jsem to! Syn. Muž v zádech. Nebyla jsem sama. Rodina podruhé. ANO životu. Sněhové vločky plné něhy.

Má dula to popsala přesně…porod jako přechod ohnivou branou. Následoval porod placenty, měli jsme přes dvě hodiny plný bonding, dula s mužem umixovala dvojitý koktejl s jahodama a placentou, sprcha a nad ránem pokoj na oddělení šestinedělí. Ztratila jsem zase dost krve, tak jsem zůstala noc a kousek v samostatném pokoji, ale tentokrát žádné další zásahy nebyly potřeba. Nohy jsem nepřestala cítit a stála na svých! Nohy!!! Samotný porod trval asi dvacet minut, ale ta dlouhá příprava předtím byla naprosto úžasná. Bylo to stejné, jako můj předporodní rituál- Úplně obyčejně neobyčejné. Žádné vzlety, žádné pády. Jen tak si prostě přijet porodit. Děláme to tak odnepaměti. Umíme to. Není to nic neobvyklého, je to součástí ženské zkušenosti a ta se předává neviditelně dál. Je v tom nesmírná magie a naprosto tichý úžas. Ženské tělo je naprogramované geniálně a potřebuje svůj čas, ticho, klid a podporu, aby si mohlo ve svém tempu porodit. A po pár dnech zapomenout a rodit zas a znovu. Dětátko je od začátku propojené s maminkou a zasahuje do svého zrození přesně tak, jak je dáno v jeho knize osudu. A Bůh je přítomen jako ta třetí síla.

Děkuji sobě, Kristianovi a Bohu.

Děkuji úžasné porodní asistence Markétě Gasparové,.

Děkuji nejlepší dule na světě Jitce Čejkové.

Děkuji Radce P. za teplé ponožky, holkám z “kazi teta libuše kruhu” za podporu na dálku a Honzovi za pevné objetí, fyzickou sílu, jeho krásné a pokousané ruce a za odvahu se těm mým “život smrt” pokusům vystavit znovu!