Můj celoroční rituál NEVĚSTY

Je mi téměř kristových 33 let a stojím na prahu nové fáze života. Čeká mě svatba. Obřad lásky a partnerství pod magickým Karlštejnem. Loni v létě jsem byla požádána o ruku a do roka a do dne se skutečně bereme. S partnerem jsme necelé tři roky, pokud počítám i čas našeho seznámení, kdy se naše duše “uviděly” a rozhodly se, že navzdory všemu a všem chtějí být spolu. Prosba o ruku proběhla na milované Krétě, zastihla mě ale nepřipravenou, po náročných událostech a já jsem se splašila jako divoká kobylka. Akt, který mnoha mužům způsobuje tlukot srdce podobný infarku jsem potřebovala jinak a hlavně jindy. Co v tu chvíli jako žena uděláte? Zapíná se šestý smysl a vládu přebírá instiktivní plazí mozek, který v okamžiku vteřiny vyhodnotil mou situaci “ohrožení”, zhroutil se z houpací sítě a začal blekotat něco ve smyslu “ještě ne, takhle ne, já ještě nemůžu”. Celé mé bytí křičelo, že to je volba nás dvou, nejen jednoho, kdy on už byl připraven a připravoval se mnoho týdnů přede mnou. Nebylo pochyb, že spolu chceme být, jen jsem potřebovala jiné načasování. Kdybych tenkrát poslušně řekla ano hned, zradila bych svůj vlastní vnitřní rytmus a já se celý život učím následovat a věřit cyklickému času své duše.

Celou noc jsem si vyčítala, co jsem to provedla, že teď je určitě s naším vztahem konec, protože vše neproběhlo dle romantických představ zasutých kdesi hluboko v mé hlavě. První pokus tedy nevyšel a můj naštěstí “osvícený” partner mě podruhé ráno vzal za ruku a zavedl do minojského paláce v Kato Zakros. Bez ohledu na můj výstup z předchozí noci a můj zelený obličej si klekl na tisíciletou půdu a požádal mě o ruku znovu. On totiž byl připraven a jeho čas nastal. Tentokrát necítím žádný tlak. Vnímám, že vyjádřil své přání a touhu, abych se stala jeho ženou a na mé rozhodnutí mi dal tolik času, kolik potřebuji. Neskutečně se mi ulevilo. Vědomí, že mám svůj čas na rozhodnutí a že se nic dramatického neděje mě ohromně zasáhlo a já jsem si začala připouštět tichou radost ženy, která se možná brzy stane ženou svého muže. Uvědomila jsem si také, jak důležitý je vzájemný respekt k rytmu toho druhého a k pravdě, která nemusí být vždy stejná a nemusí se vždy potkat ve stejný čas, ale má právo být.

Po třech dnech cestování, lelkování a uvolněného spaní na plážích, lákám svého nastávajícího do hluboké jeskyně na náhorní plošině Lassithi a šeptám mu své pravdivé ANO. Odjíždíme do Česka s velkými plány a radostí z nadcházejících příprav.

Od začátku jsme věděli, že chceme svatební agentku, která nám pomůže s přípravami a organizací. Několik let jsem pracovala jako produkční a tak vím, jak těžké je vypnout z příprav a organizace, která by měla být perfektní. Zvolili jsme úžasnou ženu, Žanetu Slámovou a její svatební tým. Vřele ji doporučuji každému, kdo si chce svatební přípravy užít a plně se odevzdat pro vzácný svatební čas. Díky tomuto rozhodnutí, naše přípravy proběhly hladce, beze stresu (ne že by nikdy nebyl) a my jsme měli možnost soustředit se na daleko podstatnější věci, než je výběr dekorací či dalších náležitostí. Bylo úžasné se rozhodovat, kdy tisíc a jedna možnost z celého svatebního světa je zúžena na maximálně tři a víte, že se můžete na tento předvýběr spolehnout.

Díky péči naší svatební agentky jsme měli prostor klást si otázky, co pro nás vlastně znamená manželství? Jak budeme fungovat? Co na to říká moje svobodná duše? Jaký závazek jsem ochotná udělat a jaký závazek je připraven plnit můj partner? Co se bude dít v momentě, kdy budeme chtít na svět přivést děti? Jakým způsobem vytvoříme štastný prostor pro jeho současné děti? Existuje vůbec zdravá integrace starého a nového rodinného systému? Jaké nezdravé obrazy se nám pojí k manželství? Co vypovídají tradiční zvyky např. nasazování okovů? Máme možnost žít manželství jinak? A jak ?

Měsíc před svatbou jsme vše delegovali a odjeli zpět na Krétu. Věnovali jsme si krásných deset dní zkoumání, povídání, vědomého milování, odlupování slupek obav a strachu ze ztráty sebe. Nově jsme se vzájemně ladili a napojovali. Byl to intenzivně zpomalený čas, který nám velmi pomohl se zastavit a uvědomit si, že skutečně kráčíme do našeho svatebního finale.

Když můj partner odjel, zůstala jsem na Krétě dalších deset úžasných dní v ryze ženském kruhu. To když jsem prováděla pouť po posvátných místech Kréty. Pouťě jsou odpradávna intenzivní duchovní zkušeností a pro mě byla tato cesta velmi specifická. Kromě toho, že jsem vedla skupinu žen, jsem si dovolila vždy na několik okamžiků vystoupit z role průvodkyně a plně se oddat svému procesu svatební přípravy. Každý den jsem podstoupila jeden rituál, který pro mě vedla má přítelkyně Radka Tomášková společně s ostatními ženami. Čekalo mě 7 zastavení, stejně jako má bájná Hadí krétská bohyně počet závojů na své sukýnce.

Rituály považuji za důležitou součást našeho života. Přechodové rituály jsou pomocníky pro naši duši, která se potřebuje srovnat se změnou, která je nevyhnutelná. Existuje bezpočet rituálů, kterými slavíme změny životních událostí. Příkladem může být změna ročního období, měsíční fáze, konce a začátky vztahů, rituály narození dětí atd. Rituál nevěsty v sobě nese změnu životní fáze, v níž žena vstupuje z archetypu panny a dívky, do archetypu manželky a matky. Jsou to mezníky, které pokud se oslaví vědomě a příslušným rituálem, nám mohou pomoci být lépe připravené a orientované pro novou životní fázi.

Rituály jsem spontánně absolvovala celkem tři. První byl v kruhu 13 – ti žen na Krétě, další v kruhu 9 – ti žen u mě doma a poslední byl o samotě ve svatebním apartmá noc před obřadem na Karlštejně.

První rituál nevěsty byl zásadní nejen tím, že trval celý týden, ale tím, že mi dovolil se plně ponořit do rituálního bezčasí. Zabalil mě do vákua a já jsem si uvědomila, že jsem skutečně na hranici mezi dvěma životy. Ani dívka, ani vdaná žena. Každý večer v pokorném čekání a za šplouchání teplého moře jsem v sobě převalovala spoustu otázek, týkající se mých malých osobních rituálů. Sedm zastavení, sedm témat a sedm darů pro bohyni. Jeden za mateřství, druhý za své poslání, třetí za divokost, čtvrtý za domov, pátý za změny na mém těle a bezpodmíněčné přijetí, šestý za útrapy na cestě a sedmý za smrt starého bytí. Plakala jsem pod starou olivou v chrámu Kato Zakros, když na mě ženy lily vodu a jedna podruhé mi žehnaly. Přišly jako různé tváře bohyně, každá se svou modlitbou pro budoucí nevěstu. Obklopila mě Hadí Bohyně, Deméter, Isis, Tara, Freya, Temná Paní, Lakshmi, Afrodité, Cerridwen a nakonec Pachamama, která mi do úst vložila slano-sladkou jahůdku. Protože i tak někdy chutná život. Kráčela jsem krétskou vesnicí, ozdobená věncem z oleandrových květů a mé vědomí se nacházelo ve zvláštním transu. Ocitla jsem se na prahu a byla jsem připravená vstoupit do dalších dveří před sebou.

Bylo nádherné vnímat synchronicity a malé zázraky, kterými byl každý den ze sedmi rituálů protkán. Děkovala jsem z celého srdce všem za příležitost projít si takto poctivě přípravou Nevěsty. Na místě, na kterém to vlastně všechno začalo, žádostí o ruku.

Měla jsem před sebou ještě něco málo přes týden času než vypukne svatba. Vracela jsem se z Kréty do Prahy. Měla jsem pocit, že rozsvítím celé letadlo, kolik energie jsem v sobě po předsvatebním rituálu vezla zpět domů.

Čekal mě však ještě druhý rituál. Vyšívání hedvábné volavky na svatební šaty z dílny CherCher. Sešlo se nás celkem devět. Včetně mojí maminky a tety. Každá z nás vyšila kousek příběhu do těla posla bohyně, do těla bíle volavky, která zdobila moje šaty. Byla jsem celé odpoledne dojatá tím, že mám kolem sebe přítelkyně, které vnímají stejně jako já důležitost vnitřní přípravy a jsou ochotné se připojit k mému svatebního procesu. Byla jsem v tomto týdnu hodně soustředěná na sebe a svůj vnitřní svět, který byl neskutečně barevný a tvořivý. Já jsem se krok za krokem blížila k předposlednímu dni před svatbou, který jsem se rozhodla strávit jako svobodná žena se svým starým příjmením na Karlštejně. Odpoledne jsem se rozloučila se svým milým, který mě ještě ve dveřích zastavil větou: “Chci abys věděla, že já tam zítra budu” a odjela jsem vlakem na Karlštejn.

Během cesty jsem pečlivě připravovala pole lásky, aby mohlo dýchnout na všechny přítomné svatební hosty. Zapálila jsem také několik obětin pro místní duchy a živly čtyř světových stran. Mluvila jsem s půdou pod mýma nohama, s řekou, která obklopovala svatební místo, naslouchala jsem ptákům kroužícím nad hlavou a modlila se ke slunci, aby rozzářilo následující den svým světlem a požehnáním. Nic jiného jsem už neřešila, vše bylo připravené. Svatební agentka Žaneta mě svým hlasem v telefonu uklidnila, že má opravdu maximum pod kontrolou. V noci jsem si ještě napustila vanu s růžovým olejem, umyla jsem si vlasy. Naposledy jsem se v důvěrném rozhovoru spojila s tátou z druhého konce světa, který se nakonec rozhodl, že na svatbu nepřijede. Nechávala jsem v sobě všechny pocity doznít.

Brzy ráno mě vzbudily první paprsky nového dne, kalendář ukazoval 30. Června 2015 a já jsem pravou nohou vykročila vstříc své nové roli. Ženich mě okem nespatřil až do času obřadu v poledních hodinách. Neměl představu, jak budou vypadat moje šaty. V utajení zůstaly I naše vzájemné svatební sliby. Dopolední příprava byla překrásná.  Užila jsem si mnoho smíchu, objetí a slz radosti se svými blízkými. Užívala jsem si, být utajenou nevěstou a z dálky jsem naslouchala tónům krásného piana Ludovica Einaudioho a ševelení svatebních hostů. Kruh hostů byl připraven, všichni byli na svém místě. Družičky čarodějné mi dávaly sílu za mými zády a já jsem se pomalu vydala s mámou a nevlastním tátou na cestu ke svému muži. Byla jsem už připravená. Skrze všechny malé i velké rituály.

Díky naslouchání svému rytmu, jsem cítila, že teď jsem skutečně připravená. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Vidět všechny své milované přátele, obklopená živly, nad hlavou kroužící dravci a já jsem si byla náhle jistá, že kráčím nevyšlapanou cestou. Vstříc do jeho náruče. Úplně správně.

Na oltáři, opřen o svazek růží se vyjímal obraz Máří Magdaleny. Podkreslen vůní kadidla, na její počest vyrobeného. Kruh hostů byl na několik minut rozdělen na mužský a ženský. Já jsem se zaposlouchala do moravské svatební písně, kterou mě moje ženy vyprovázely. Po tváři se mi koulela slza štěstí a dojetí a také pocit ohromné hrdosti, když jsem po očku pohlédla na protější stranu, kde stál nehybný mužský kruh, kypějící silou, ktará podporovala mého muže.

Část mého svatebního slibu začínala básní od Alison Nappi a shrnuje vše, co bylo vepsáno ten den v mé duši (I na svatebních šatech):

“Divoká žena není přítelkyně, je to vztah k přírodě.

Co se stane, když zmrazím zem a nechám ve špíně ztuhnout

všechna semena granátového jablka, jež jsme spolu zasadili?

Budeš věřit, že se vrátí jaro?”

Věřím, že ano. Že mohu být ženou, manželkou, matkou i stařenou a zůstat věrná sama sobě. Svým cyklům, svým světlým i temným stránkám a nepředvidatelnosti své duše. Můj muž mě učí důvěře a lásce. Věřím ve svobodu v partnerství, v respekt, v úctu a vzájemnou podporu. Věřím, že svoboda ve vztahu existuje, protože když je částečně vykoupena závazkem a oddáním se, je nepřekonatelná. Věřím, že cesta lásky a její čas se vrací.